Říjen je pro mě speciální měsíc. Na jeho úplném konci mám narozeniny a právě někdy kolem nich jsem před 4 lety začal psát tento blog. Čtyři roky se nezdá být zas tak moc, ale během nich se toho událo dost.
Důvod k napsání článku je ale ještě jeden. Je to taky cca rok od toho, co mi začalo období, který jsem si teď zpětně pojmenoval jako Rok Já – rok života, který jsem věnoval z obrovské části jen a jen sobě. Rok svobody, rok poznávání, rok učení, rok hledání, rok prožívání, rok smiřování, rok dopřávání, rok nesouzení, rok bytí, rok samoty, rok přirozenosti. Rok, kterého si hrozně cením a který mi toho spoustu přinesl. Rok, během kterému jsem si opět potvrdil, že jsem zpomalil. Rok, ve kterém jsem si užil spoustu přítomných okamžiků.
Zní to až moc dokonale? Dokonalý určitě nebyl – takových je jen málo věcí a určitě ne jakýkoliv lidský život. Přesto jsem za něj vděčný.
Přemýšlím nad tím, co bude dál. Nic nekončí, nic mě nečeká, Rok Já může klidně pokračovat dál. Jedno téma tu ale je. Dnes na mě vyskočil „motivační citát”, kterým jsem se rozhodl nahradit úvodní tapetu na telefonu, kde doposud již dlouhou dobu byla fotka z Islandu. A hned potom jsem otevřel poznámky a napsal tenhle článek.
