Severské země mě vždycky přitahovaly. A Island se svou „izolovaností“ a vulkanickou činností obzvlášť. A tak se stalo, že jsem 19. 7. spolu se 3 přáteli přistál na letišti v Keflavíku a strávil v této zemi cca 10 dní. Nechci psát podrobný cestopis, kterých na internetu naleznete hromadu, ale jen dojmy, které na mě tato krátká návštěva zanechala.
Počítačová hra nebo nedokončené dílo?
Jako (v minulosti) vášnivý hráč počítačových her jsem hned od prvního pohledu na místní krajinu měl pocit, že jsem v zemi, kterou vytvořil počítačový generátor map. Anebo někdo, kdo neměl moc času. Změny v krajině jsou tak náhlé a předěly ostré, až to působí nepřirozeně. Stejně tak nezvykle působí absence rozmanitější vegetace. To platí obzvlášť pro první část naší pouti – v Duhových horách kolem místa Landmannalaugar.
Ve videohrách jsou často využity motivy základních elementů – země, vzduchu, vody a ohně. Jak příznačné pro Island, kde na různobarevných kopcích leží závěje sněhu, ze kterých vznikají potůčky stékající do nízkou trávou a mechem porostlých údolíček, vymílající kaňony v černých lávových polích a vodopadající někde o kus dál na konci „náhorní plošiny“. Ze země stoupající obláčky páry a síry dávají tušit, že pod tím vším to pořádně žhne. K tomu buď hrobové ticho (takové jsem v přírodě nikdy nezažil) nebo svištění větru. Nad touto podívanou se pak válí husté chuchvalce šedých mraků. Nic víc, nic míň.
Ohraničený herní prostor a narůstající komerce
Bohužel, neduhem mnoha počítačových her je omezení volného pohybu. Máte vymezený koridor, ze kterého se nedostanete. Stejný pocit jsem měl, když jsme ostrov celý dokola objížděli. Kolem silnice vedly nekonečné ploty vymezující pozemky místních obyvatel. Dojem uzavřenosti podporovaly také precizní cestičky a chodníčky na turisticky frekventovanějších místech kde jakékoliv uhnutí z trasy bylo striktně zakázáno. Výrobci zakazujících a přikazujících cedulí mají na Islandu žně.
S oblibou této ještě donedávna poměrně divoké destinace samozřejmě roste komerce – a to asi velkou rychlostí. Čím blíže Reykjavíku, tím více. Zpoplatněné parkování, turistická centra, dřevěné chodníčky, schody a oplocení je věc, se kterou se musíte vnitřně nějak vypořádat. Stejně tak s davy ostatních turistů, kteří na některých místech tvoří souvislou řeku. A pozor na jazyk (a nápisy na autě), Čechů jsme potkali opravdu velkou spoustu.
Bezčasí polárního dne
Pokud jste někdy zatoužili po „delším“ dni, abyste ho mohli vyždímat do poslední minuty, v létě na Islandu si přijdete na své. „Noc“ trvá 4 hodiny, ale stejně nejde o úplnou tmu, jak jsme zvyklí u nás. Najednou je vám jedno, kdy přijedete do kempu a že spíte do oběda. Střídáním dne a noci se prostě nemusíte moc zabývat a tak odpadne část stresů, které by vás jinak v našich zeměpisných šířkách mohly strašit.
Intenzita, kontrasty a nestálost
Je libo horký pramen půl metru od ledové řeky? Počasí, které se mění z minutu na minutu? Vichr vhánějící slzy do očí a zároveň štiplavé sluneční paprsky? Štěrk a jednosměrné mosty na hlavní silnici? Jeskyně s 50stupňovou vodou? Skleníky s banány těsně pod polárním kruhem? Island na mě působil různě – každou minutu, hodinu či den, ale téměř vždy intenzivně.
