Tento text píšu 1. 11. 2018 – den po svých 32. narozeninách. Už jsou to 3 roky, co jsem se rozhodl zpomalit. Můj první článek začínal velmi podobným sdělením a i tentokrát jsem byl o víkendu u kamaráda, kde touha zpomalit nabyla svého tvaru. Mohlo by se zdát, že se nic nezměnilo. Navenek možná ani tak ne, ale ve skutečnosti „jsem jinde”. Ne v tom povýšeném smyslu, ale prostě jinde.
Zpomalení => sebepoznání
U příležitosti 3. výročí blogu si dovolím zase trochu zafilozovat 🙂 Zpomalení je pro mě nástrojem, branou a katalyzátorem k něčemu důležitějšímu – k sebepoznání. Potřeboval jsem prostor na poznávání sebe sama. O sebepoznání vlastně můj blog z velké části opravdu je, i když jsem o tom doposud tak nepřemýšlel. Pomáhá mi třídit si myšlenky, kterými se v životě zaměstnávám, tak abych došel k podstatě. Kdo jsem? Co chci?
Nejsem na to sám
Za ty 3 roky jsem urazil kus cesty. A byla to cesta trnitá, protože jsem se ztratil a nevěděl kudy kam. Už rok mi ale v nacházení cesty pomáhá psychoterapeut. On za mě sice ten batoh života neponese, ani mi neukáže kudy jít, ale je tu pro mě, když ze sebe potřebuju dostat věci a protřídit je, aby mě dál netížily. Tím hlavním tématem, které poslední rok řeším, jsou partnerské vztahy a soužití. Nemůžu a ani nechci jít do podrobností, neboť se to přirozeně netýká jen mě. A taky nechci dělat závěry, protože tyhle věci se dokáží rychle měnit. Každopádně je to téma, které (jak jinak než pomalu) řeším a dělám si v něm trochu víc jasno. Protože tuším, že se jinak v životě nikam nepohnu.
