Babička o mně říká, že jsem samotář. A já jí musím dát za pravdu. Blbý je, že jsem si donedávna myslel, že samotářství a introverze jsou mé povahové nedostatky, se kterými bych měl něco dělat. Teď už vím, že jsou to vlastnosti a nemá smysl si s tím dělat hlavu. Že holt nikdy nebudu bavič a dokonalý společník, který se ve větší společnosti cítí jako ryba ve vodě. Ono samotářství je totiž i docela praktická věc. Ačkoliv celý život z různých stran slyším, jak je samota hrozná, realita je pro mě jinde. Být sám totiž nutně neznamená být osamělý. Paradoxně se častěji cítím osamělý ve společnosti, než někde o samotě. Když jsem o samotě, tak jsem osamělý málokdy. Často vzpomínám na svou dovolenou před několika lety, když jsem své narozeniny jel „oslavit” pobytem v beskydském penzionu a výstupem na Lysou horu – sám.
Samotářství ale samozřejmě nepřináší jen pozitiva. Společnosti se člověk (zatím, muhehe) nevyhne. A někdy je fakt náročné to ustát a neustřelit si na záchodcích hlavu. Čím jsem ale starší a svůj život mám víc po kontrolou, tím je to lepší. Za prvé už vím, že jsem samotář a není to špatně (jupí!), za druhé si můžu mnohem lépe dávkovat své výpravy do společnosti, než tomu bylo v době školní docházky a v zaměstnání. Práce na volné noze a orientace na online marketing tohle jednoznačně podporují. A mám i jednu novou zkušenost – poprvé po 32 letech svého života sám bydlím. A dost si to teď užívám. Je mi jasný, že to nemusí být na dlouho a i já se začnu cítit o samotě osamělý. No, uvidíme 🙂
—
A jedna taková perlička na závěr. Nedávno jsem na Instagramu narazil na fotku tetování: „Bejt sám sebou často znamená bejt sám“. Vytetovat bych si to teda nenechal, ale zarezonovala to ve mně. Posléze jsem zjistil, že je to z textu songu Nespoutáš mě od Vladimira 518. Přeju hezký poslech 🙂
