Jak jsem psal už v květnu, zpomalil jsem. Ale čekaly mě další výzvy, z nichž jedna byla užívat si přítomnosti. K tomu jsem si vzal na pomoc knihu od Eckharta Tolleho, německého filozofa a duchovního učitele žijícího v Kanadě. V tomto článku vám ji krátce představím a přidám své dojmy.
Samé otázky
Kniha se jmenuje stejně, jako nadpis tohoto článku: Moc přítomného okamžiku. Začnu tím, že pojetí knihy je na mě dost nestandardní. Jde o zápis odpovědí na dotazy lidí, se kterými Tolle jako duchovní učitel pracoval. Učil je vnímat přítomnost jako to jediné, co je reálné. Minulost ani budoucnost není reálná a nemá smysl se jí zabývat. Jedinou naší skutečností je přítomnost – jen v přítomnosti můžeme žít a dělat změny. Hodně prostoru věnuje nutnosti přestat se ztotožňovat se svým myšlením a být pouhým pozorovatelem. Myšlení nás odvádí od podstaty Bytí. Nejde o to na nic nemyslet, ale od svého myšlení se distancovat a pouze ho pozorovat.
„(…) naše problémy způsobuje naše vlastní mysl, nikoliv druzí lidé, nikoliv „okolní svět”. Naše mysl, která se téměř bez ustání zabývá minulostí a která má strach z budoucnosti. Naší největší chybou je, že se ztotožňujeme se svou myslí, neboť věříme, že nejsme ničím víc – zatímco ve skutečnosti jsme mnohem větší bytostí.”
Musím přiznat, že celé jeho učení je pro mě poměrně abstraktní a tím pádem ne příliš lehce pochopitelné. Oklikou se vrátím k tomu, proč je kniha koncipovaná jako odpovědi na dotazy. Protože už i vás určitě k tomu, co jsem napsal, napadá spoustu dotazů. Jak je možné neztotožňovat se se svou myslí? Co myslíte tím Bytím? Když nebudu myslet na budoucnost, nezadělávám si na problém? A přesně takové a mnohé další dotazy Tolle na svých seminářích dostával a rozhodl se je zpracovat v této tištěné podobě.
„Bytí je věčný, stále přítomný Život za nesčetnými životními formami, které podléhají narození a smrti. Bytí je však také hluboko uvnitř každé formy jako její nejvnitřnější, neviditelná a nezničitelná podstata. To znamená, že vám je dostupné v každém okamžiku jako vaše nejhlubší já, jako vaše pravá přirozenost. Nesnažte se však pochopit své bytí racionálně. Nesnažte se pochopit je rozumem. Bytí můžete poznat jedině tehdy, když máte naprosto klidnou mysl a žijete plně a intenzivně v přítomném okamžiku… Znovu nabýt vědomí svého bytí a setrvat v tomto stavu „citového uvědomění” je ocvícení”.
Těžce a pomalu
Moc přítomného okamžiku se mi četla těžce. Abstraktnost a řešení toho stejného z různých úhlů pohledu (různé dotazy na to stejné) mi prostě moc nesedí. Začínal jsem dvakrát a knížku četl opravdu pomalu a dlouho. A rozhodně si nemyslím, že bych v tomto tématu měl po prvním přečtení jasno. Není to kniha na jedno čtení. Každopádně mi ale otevírá zase jinou dimenzi a je pravda, že některé věci si už začínám brát za své. Když mám tendenci nad něčím, co se stalo nebo co by se mohlo stát, hloubat, tak se zarazím a snažím se s tím přestat ztotožňovat. Tíživé myšlenky pak mají tendenci odplynout. Taktéž se snažím v okamžicích, kdy mám chvíli na to „jen tak být“, vnímat opravdu jen to, co se kolem mě děje, a neponořovat se do vnitřního myšlenkového světa.
„Tuto knihu je téměř nemožné přečíst jedním dechem – vyžaduje od vás, abyste ji občas odložili a přemýšleli o významu jejích slov. Je to kompletní kurz meditace a pochopení reality. Je to kniha, ke které se budete stále vracet – a pokaždé objevíte hlubší význam. Je to kniha, kterou bude mnoho lidí (…) studovat celý život.”
Mám dojem, že ta základní myšlenka je vlastně jednoduchá, ale pochopit a realizovat ji je sakra tvrdý oříšek. Přebujelé myšlení je mi vlastní a dá mi zabrat si uvědomit, že se motám ve své hlavě, místo abych prožíval bezprostřední svět kolem sebe.
Doufám, že druhé přečtení už půjde snáze.