V srpnu to budou 3 roky, co jsem nebyl nikde v zahraničí (když nepočítám Slovensko). A regulérních aspoň týdenních dovolených v ČR bych taky moc nenapočítal. Tak nějak „překvapivě” se to kryje s mým přechodem na volnou nohu. Ne, že bych neměl vůbec touhu cestovat, ale kupodivu mě to zas tak moc neštve. A určitě vás každého zajímá, jak je to možný 😀
Nechat se pohltit
Můj režim je dost volný a různé půldenní a jednodenní volna si dělám průběžně. Proto teď nefunguju jak dřív v zaměstnání, kdy jsem se celý rok těšil na to, až budu moct vypnout a od práce utéct (na dovolenou). Ale to, o čem chci psát, je ještě trochu o něčem jiném.
Když se podíváte na můj instagramový profil (posledních pár fotek se automaticky načítá na konci webové stránky), tak tam uvidíte spoustu fotek z míst, která mám buď úplně za humny, nebo třeba jen pár desítek kilometrů daleko. Například v Chřibech jsem vyrůstal a už jako dítě jsem měl oblast kolem Koryčan hodně prochozenou a proježděnou na kole. Chřiby pro mě byla nuda, něco všedního. Ale ono to tak vůbec není. Chřiby jsou krásné, a i když ne moc velké, stále je tam spousta míst, kde jsem ani nikdy nebyl. Anebo tam sice byl, ale „nevnímal jsem je”. A v tom právě vězí to kouzlo. Dívat se na svět kolem sebe, jako bych byl na zahraniční dovolené napružený na to, že uvidím nové krásné cizí kraje a zažiju dobrodružství. Otevřít se, přijmout fakt, že ač to mám za rohem, tak je to místo stejně unikátní jako třeba lávové pole na Islandu. Islanďanům to určitě taky přijde všední, a přitom zbytek světa se z toho může posrat 🙂
Takže když teď chodím nebo jezdím na výlety, tak otevírám hlavu a nechávám se pohltit okolím. Chřiby, Pálava, Bílé Karpaty, všechno je to co by kamenem dohodil a všude jsou překrásná unikátní místa, za kterými stojí dojet z druhého konce světa. Jak to tam vypadá na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě? Jak ráno, jak v noci? Stačí sednout na vlak, do auta nebo na kolo. A jsem tam.
