Aby jiní mohli zpomalit

Na blog jsem nenapsal ani čárku přes pět let. Kdyby to někoho zajímalo: hodně jsem jezdil na motorce, snažil jsem se pěstovat houby, ze kterých by se daly dělat obaly (ano, opravdu 🙂), a neskutečně moc času jsem proseděl po kavárnách. S notebookem, s knížkou, nebo jen tak s kafem a koukáním z okna. Kavárna pro mě byla vždycky místo, kde se dá na chvíli vystoupit z rozjetého vlaku.

A pak jsem si našel holku, která kavárnu má. Jana vede v Kyjově kavárnu a bistro Amazonka a já zjistil, že to, co jsem léta bral jako samozřejmost, má i druhou stranu.

Pohled zpoza baru

Jako host jsem to znal takhle: přijdu, sednu si, objednám a nikam nespěchám. Snídaně se objeví na stole, káva taky, a já mám pocit, že se čas na chvíli zastavil.

Dneska vím, že aby se čas mohl zastavit mně, musel se někomu jinému pořádně rozběhnout. Někdo musel ráno nakoupit, nachystat, seřídit mlýnek, uklidit po včerejšku a vymyslet, co bude zítra. A celou dobu se u toho usmívat, protože host přišel odpočívat, ne poslouchat, co se ráno pokazilo.

Před deseti lety jsem tu psal, že abychom mohli zpomalit, musíme řídit. Dneska bych k tomu přidal ještě jednu větu: aby jiní mohli zpomalit, musí někdo makat.

Poprvé na place

Jednou se sešlo víc nemocí naráz a nebyl, kdo by obsluhoval. Tak jsem šel na plac já. Za kávovar se postavila kamarádka z jiné kavárny, která za tímhle barem taky stála poprvé. Dva nováčci na place.

Zvládli jsme to. A hlavně to byla obrovská zábava! Celý den jsem nezpomalil ani na vteřinu, a přesto jsem večer odcházel nabitý jako po dobrém výletě. Nejvíc mi utkvělo, jak jsem lítal s talíři kolem lidí, kteří si v klidu užívali snídani a nikam nespěchali. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Přesně kvůli tomu jsme tam přece byli.

Nejpomalejší ráno roku

Druhá historka je méně veselá, i když se jí dneska směju. Nedávno jsem se při mytí nádobí pořezal o prasklou karafu a musel jsem na pohotovost. Čtyři hodiny čekání na tři stehy 🙂

Kdybych chtěl napsat článek o zpomalování, lepší kulisu bych nevymyslel. Jenže v čekárně mi došlo, že pomalost a pomalost nejsou totéž. Jednu si vyberete sami: sednete si ke snídani a necháte svět chvíli běžet beze sebe. Ta druhá přijde, když ji nechcete, a hlavně vám nikdo nenabídne kafe. Celý tenhle blog byl vždycky o té první.

Basa zase ve hře

Amazonka mi vrátila ještě jednu věc, se kterou jsem už skoro nepočítal: baskytaru. Kdysi jsem o ní psal celý web, ale před pár lety jsem tu přiznal, že bez kapely si ji neužiju a na domácí brnkání to není nástroj. A tak ležela v pouzdře.

V Amazonce je teď každý měsíc hudební večer. Sejdou se muzikanti a hrají, co je zrovna napadne. Žádný program, žádný setlist, nikdo nikam nespěchá. Jestli má pomalá snídaně nějakou hudební obdobu, tak je to tohle. A já díky tomu po letech zase hraju.

Jo, a kdybyste nevěděli, tak už nemám vlasy 😃

Tak si sedněte

Nechci vás posílat zrovna k nám. Klidně si dejte snídani vsedě doma, u stolu, s talířem místo rohlíku v autě. Jedno takové ráno v týdnu udělá víc, než by se zdálo.

Jen až si příště někde sednete a nebudete nikam spěchat, vzpomeňte si, že za vaším klidem je něčí ráno na nohou. A usmějte se na obsluhu, vážně to pomáhá.

A kdybyste se někdy zastavili v Kyjově: Amazonka je na Masarykově náměstí, vchod je z Dobrovského ulice, tam, kde bývala hospoda Na Špici. A troufám si tvrdit, že je to nejlepší kavárna na snídaně v Kyjově. Mě tam najdete docela často. Většinou u stolu s kafem, jednou za měsíc s basou a občas u dřezu. Jen karafy od té doby myju s respektem 🙂