K tomuto tématu mě přivedl příspěvek Tomáše Sedláčka na Facebooku. Kdo sleduje i můj facebookový profil, tak ví, že jeho názory celkem často sdílím. Jeho pohled na svět je zvláštně racionálně fantastický. Tam, kde ostatní vidí zkázu, on vidí nový začátek. Zdegeneruje lidstvo kvůli digitálním technologiím? Proč by mělo? Náš život jen dostane jinou podobu a do fyzického světa budeme chodit pouze na výlet, tak jako třeba dnes do lesa.
Ale zpět k původnímu tématu (ne)spokojenosti. Dovolím si jeho myšlenky ocitovat:
Plno lidí si pořád myslí, že kapitalismus všechno vyřeší sám. Že jim uvede život do rovnováhy. Ale to kapitalismus neumí. To závisí jen na nás. Člověk kvaltuje a dělá vše, co umí, aby se dostal do ráje. A když v něm jednou je, udělá vše pro to, aby si to nějak zkomplikoval a ráj si zrušil, z ráje sám uteče a dál si stěžuje. Jediná cesta je spokojit se s naší nespokojeností, která k nám prostě patří. Slovo DOST musí přijít zevnitř, ne zvenčí. Protože další růst už nám toho moc nepřinese. Chodíme do práce, kterou nesnášíme, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme, neměli čas na děti a ohromovali lidi, jimiž pohrdáme. To je v kostce fetiš dnešního růstového kapitalismu.
Spokojit se s jakoukoliv nespokojeností? Blbost
Jak asi tušíte, opět jsem se v tom našel A rozhodl se učit se spokojit s nespokojeností. Při přemýšlení, kde začít, jsem ale došel k myšlence, že to může být snadno špatně pochopeno. Ačkoliv se spokojím s nespokojeností, tak to neznamená, že se nemám pokoušet důvod nespokojenosti zcela odstranit. Tedy cílem je nenechat se nespokojeností ovládnout a zdrtit, ale ani nepřijímat nespokojenost s otevřenou náručí – tím bychom zastavili růst úplně.
Pokud to vztáhnu na práci, která je u mě momentálně hodně aktuální, kdybych se spokojil s nespokojeností, tak (byť vnitřně spokojený) každodenně trpím v některém ze svých bývalých zaměstnání. A ačkoliv ještě asi nemůžu úplně objektivně hodnotit (na to je dost brzo), mám pocit, že jít na volnou nohu bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za posledních několik let udělal. Odstranil jsem nespokojenost, která mě opravdu dlouho tížila.
Nezapomínejme na rovnováhu
Pravděpodobně tedy existuje hranice, kdy je nespokojenost projevem „zhýčkanosti“ a přebujelého konzumu a kdy relevantním důvodem, něco s tím udělat. Každý ji budeme mít jinde a ideální stav bude někde mezi extrémy v podobě totální spokojenosti se vším a absolutní nespokojenosti s ničím. Rovnováha má holt pořád co říct 🙂
