Filozofie zpomalování má co do činění se svobodou. Jen „svobodný” člověk dokáže plnohodnotně prožívat. Ale téměř vždy existují nějaké mantinely.
Něco nás ohrazuje z vnějšku
Zákony, finanční závazky (hypotéky), práce, ale i společnost, přátelé či rodina vždycky jakési mantinely vytváří. S trochou snahy je však dokážeme dobře identifikovat a s hodně z nich dokážeme něco udělat. Na vnějších mantinelech jsem v poslední době celkem zamakal a rozhodně vnímám plody – dny ubíhají pomaleji, jsem klidnější, život mám víc pod kontrolou.
Ale to není vše
Právě v okamžiku, kdy si říkám, že jsem na dobré cestě, se přede mnou objeví mantinel, který jsem tam vůbec nečekal. Přímo v mé hlavě! Přes ty vnější hradby nebyl vidět, ale je tam. Čeká a čeká, zarůstá a zarůstá, hlouběji a hlouběji. A rozhodně není sám.
O čem, že to vlastně mluvím? Například o schopnosti (ne)dělat nic. Schválně, kdy naposledy jste jen tak byli, nic nedělali a přitom neměli výčitky svědomí? To je pěkná podpásovka, vám povím. Nebo kdy naposled jste něco (ne)udělali, protože „se to tak (ne)dělá” nebo „protože to tak dělají ti a ti a vy se jim chci vyrovnat”? To jsou prostě mantinely, které jen tak snadno nevysklíte – ani Arťuchinem.
Tak jednoduchý to holt nebude a nastává čas zaměřit se i na bugy ve vlastní hlavě.
