Lidé mluví o konci světa, apokalypse, záhubě – v nejrůznějších kontextech. A často obviňují sami sebe (lidstvo), že jej způsobí. Nedávno mi došlo, jak odvážná či naivní představa to je. Nebo sebestředná? Co si vlastně pod pojmem „konec světa“ představit? Já si dosud představoval vymření lidstva. A myslím, že podobnou představu nemám sám. To však rozhodně žádný konec světa není. Lidé dokonce nedokáží ani zničit planetu (tedy předpokládám, že ani ten největší jaderný výbuch by ji nerozmetal do vesmírného prostoru). A pravděpodobně nedokážeme zničit ani veškerý život na planetě nebo to, čemu říkáme příroda. Vždy se najdou organismy, které přežijí. Naopak mohou vzniknout nové – času na to zbývá dost. Snahy ekologů o záchranu planety nejsou o záchraně planety, ale o „záchraně“ člověka a jiných (aktuálně se vyskytujících) organismů na ní. To není kritika, nýbrž konstatování.
Myslím si, že by lidstvo mělo trochu ubrat v sebehodnocení – a nemělo by se brát tak strašně vážně. Příroda i planeta tu bude bez nás. Vesmír jakbysmet. Ta několik set tisíc let trvající historie moderního člověka je proti historii vesmíru miniaturní a bezvýznamný prdinec. Až si tedy budete dávat novoroční předsevzetí, tak na to zkuste myslet. Možná se tak zaměříte na v životě mnohem důležitější věci. Život na planete Zemi je úžasná a bohužel velmi krátce trvající záležitost. Sami ho nepromrhejme, ale nebuďme ani sobečtí a dopřejme jeho krásy i těm, kteří přijdou po nás.
