Nedávno jsem byl opět na místě tam, které stálo za mou snahou zpomalit. Krom toho, že to byl velmi příjemný víkend, jsem však zjistil jednu důležitou věc. Už to pro mě není takový šok jako dřív. Rozdíl mezi stereotypem všedních dní a víkendem s přáteli není tak propastný. A vnímám to jako jednoznačný posun směrem, který jsem si vytyčil.
Pracuj tam, kde bydlíš
Velkou zásluhu na mém současném rozpoložení má to, že pracuji tam kde bydlím. A toto asi dost významně ovlivní můj budoucí život. Cestovat v rámci práce? Proč ne, v určitých mezích je to i zábavné. Cestovat do práce? Jedině pokud nebude jiná možnost, nebo pokud budu muset volit kompromis mezi bydlením ve městě a na vesnici. Utvrdil jsem se v názoru, že dojíždění do práce považuju za promarněný čas a ekonomickou i ekologickou zátěž.
V zásadních životních otázkách nemám rád kompromisy
Zatímco v každodenním životě jsou kompromisy jeho nedílnou součástí, v zásadních otázkách ovlivňující životní styl se mi kompromisy dělat příliš nechtějí. Momentálně však nevím, jak vyřešit rozpory mezi tím, kde a jak bych chtěl bydlet, kde a jak bych chtěl žít a kde a jak bych chtěl pracovat. Jednotlivé požadavky se navzájem vylučují. Bydlet, žít i pracovat na jednom místě, které zároveň umožňuje uspokojovat pro mě zásadní potřeby v těchto oblastech, je snad nemožné.
Jak se s kompromisy v zásadních životních otázkách vypořádáváte vy?
2 Komentáře
Řešil jsem dilema stěhování nebo dojíždění do práce asi před 20 lety. Bydlím v malé vesnici v pohraničí a vhodné pracovní příležitosti nejblíž tak 15 až 20 km od bydliště. Kamarádi odcházeli do větších měst. Zůstal jsem. Do práce dojíždím 15km tam a 15km zpátky na kole každý den tak 9 až 10 měsíců v roce, zbytek roku vlakem a kus pěšky. Užívám si krásnou přírodu. Přestala mě bolet (prý chronicky nemocná) záda, nastydlý jsem nebyl už kolik let. Užívám si cestu přírodou, jsem vyrovnanější. Ranní cestu jsem ještě obohatil koupáním v rybníku a stal se z toho další koníček – zimní plavání. Pro mě tedy dojíždění každopádně ztráta v žádném ohledu není. Naopak – i cesta může být cíl!
Moc díky za Váš příspěvek. To co popisujete je zcela jiné pojetí dojíždění, než je běžné 🙂 Skvělé! Těch 15 až 20 km osobně ještě považuju za přijatelnou vzdálenost, pokud jde jen o práci. Já jsem rok jezdil 3x týdně 70 km tam a zpátky, včetně kusu dálnice a Brna, takže s velkou šancí, že se někde zaseknu. Kancelář mám teď 2 minuty chůze od bytu – což je opravdu obrovský obrat. Ale ono už je celkem jedno, jestli je to 5 km nebo 20. Jakmile je to v jiném městě, vždy je tam jakýsi diskomfort, než když máte všechno v pěší vzdálenosti. Pokud je to jen o dojetí do práce, tak by se to dalo akceptovat, ale v momentě kdy i sociální vazby jsou mimo bydliště, vnímám to jako problém a přílišnou závislost na dopravních prostředcích 🙂