Od osmnácti jsem byl s autem jedna ruka. Měli jsme tu smůlu, že jedno auto jsme s bráchou, když mi bylo 18, zdědili po otci. A taky to štěstí, že i mamka nám její auto bez skrupulí půjčovala, kdykoli jsme potřebovali. A potřeboval i „potřeboval” jsem ho často 🙂 Bydlet 15 km od města, kde máte všechny přátele a frekvence a časy hromadné dopravy nehrají do karet, je celkem naprd. Takže jsem prostě řídil. A co si budeme, ono mě to i dost bavilo.
Bavilo mě to tak, že jsem to zděděné auto za pár měsíců otočil na střechu. To jsem neměl papíry ani rok. Příhoda je to i celkem vtipná, takže to tu tak v krátkosti nastíním. To si tak v poklidu jedu a začne mě otravovat moucha – taková ta ultra drzá. Otevřu okýnku a snažím se ji vyhnat. A ani si nevšimnu, že už jsem v zatáčce a jedním kolem mimo cestu. Strhnu to doleva, doprava, smyk, šup čumákem do meze a přes bok na střechu. Co vám budu povídat, kdo to zažil, tak ví, že je to otázka vteřin. Nic se mi až na pár škrábanců a bolavý celý člověk nic nestalo.
Ale zpátky k tématu. První vlastní auto jsem si koupil v 25 (které pořád ještě mám) a od té doby už do hromadné dopravy sedám jen výjimečně na výlety. Různě jsem dojížděl za prací, docela dlouhé období i každý pracovní den 2x 60 km. Pak jsme ale našel práci v Kyjově a po čase se sem i přestěhoval. A poznal ráj. Možnost chodit do práce pěšky. Sice jsem z toho po čase utekl a opět začal dojíždět do Brna. Ale ne na dlouho, sralo mě to neskutečně. Takže opět musím zmínit přechod na volnou nohu. Teď sice jezdím za klienty taky, ale tak jednou týdně. Často v pohodě a klidu a beru to jako výlet.
Ještě celý příběh trochu zamotám. Kdysi na výšce jsem se nadchl do horské cyklistiky. Pořídil jsem si kolo a brázdil Chřiby. Nakoupil si i slušivé sportovní oblečky a tak všechno. Když jsem neujel aspoň 30 km, tak jsem si říkal, že to nestojí za to. Já vůl! Postupně jsem jezdit na kole přestal, protože jsem „neměl čas” na delší vyjížďky a krátké mi „nestály za to”. Chápete to? Letos jsem objevil krásu krátkých vyjížděk po Kyjově a jeho blízkém okolí. Nechat sportovní hadry ve skříni a klidně vyjet v kalhotách a košili, ve kterých chodím do kanceláře. Ono to pak člověka nenutí tak makat, ale používat kolo jako zábavný a praktický dopravní prostředek – ne jako sportovní náčiní.
Bůh cyklistiky mě osvítil a ukázal mi, že kolo není jen horák do lesa a na polňačku, ale klidně s ním můžu vyrazit i do města. No už jsem si pořídil i starou silničku a hodlám si z ní udělat (pří)městské hipster přibližovadlo.
Závěr? Pomalý život znamená volit i „pomalé” způsoby dopravy. Pěškobus jsem měl rád vždycky, ale někdy se holt hodí mít i něco rychlejšího a zároveň praktického – koloběžka, kolo, nějaký ten (long)board. Hromadná doprava mi teda zatím k srdci nepřirostla. Pevně dané časy a ne vždy příhodné klima uvnitř je na mou zhýčkanou osobu už příliš nepohodlné 🙂 V Kyjově se bez ní ale v pohodě obejdu.
